Hague, day 1

Na vědomost se dává, že oživuji svůj blog a pokusím se občas nahodit info a postřehy ze života Erasmus studenta v Haagu.
Zatím tedy jen krátce - první let v životě proběhl bez problému (rozuměj, papírový sáček na blitíčko zůstal neposkvrněn), do Haagu jsme dorazili rovněž s přehledem. Původně jsem měl dost obavy z našeho bydlení kdesi na konci světa, nicméně mé obavy se potvrdily jen částečně. Bydlíme teda fakt strašně z ruky (asi 15 zastávek tramvají), což bude vzhledem k nákladnosti zdejší dopravy docela problém, ale úroveň bydlení vše vynahrazuje a už máme plán na první společnou bojovou akci - koupi kradeného kola, což se prý odehrává v noci před vlakovou stanicí Holland Spoor Station. Pokud se tedy dlouho neozvu, byl jsem pravděpodobně okraden, zabit a ponechán v některém z milionu vodních kanálů...
K bydlení zatím tedy pouze to, že spolubydlící je Jean-Daniel z Kanady a vypadá hodně v pohodě. Je z Quebecu, tedy z francouzské části Kanady, což je poměrně výhoda, protože jeho rodným jazykem je francouzština a nemluví moc rychle anglicky. Občas dokonce hledá slovička - zatím nejlepší byl náš společný desetiminutový zásek nad tím, jak se anglicky řekne krb, který mimochodem máme uprostřed pokoje. Roman bydlí s Portugalcem G ( pravděpodobně zkratka nějakého nevyslovitelného portugalského jména), který vyrůstal v Mosambiku a v JAR (neplést s kapelou Dana "Vážka" Bárty). Dnes se má konat Erasmus party u moře, so stay tuned.

Jízda načerno po Liberci

15.9.2007 jsem byl revizorem v Liberci na lince číslo 3 přistižen s neoznačenou jízdenkou. Protože jsem u sebe neměl hotovost, předal jsem revizorovi svůj občanský průkaz, abych mohl dlužnou částku, tedy jeden tísíc CZK, zaplatit později převodem. To je fér, ne? Problém je, že 15.9.2007 jsem v Liberci nebyl. Vlastně jsem v Liberci nebyl nikdy v životě. 15.9.2007 jsem byl do 16.00 v Budapešti a poté cestoval domů, kam jsem dojel asi v jedenáct večer. Proto jsem byl docela překvapen, když mi dnes ráno přišel z libereckého dopravního podniku dopis, ve kterém mi bylo oznámeno, že jsem jel načerno a musím zaplatit. WHAT THE FUCK? Až po chvilce mi došlo, odkud vítr vane - zloděj, který mi ukradl na Sázavafestu v srpnu peněženku s doklady, si vesele jezdí po Liberci a když ho náhodou chytne revizor, prokáže se mojí občankou. Ok, přesně z toho důvodu jsem krádež ještě ten den nahlásil na policii ve Zruči nad Sázavou a dostal náhradní doklad. Ani po dvou dnešních telefonátech se zaměstnankyní dopravního podniku a s policistou ze Zruče však pořádně nevím, jak budu celou věc řešit. Snad dostanu na úřadě potvrzení o tom, že mi občanský průkaz byl odcizen a v inkriminovaný den jsem již měl nové doklady, pošlu dopis na dopravní podnik a věc se vyřeší. Stejně mám ale docela nepřijemný pocit, protože moje občanka asi neskončila někde v koši, jak jsem doufal, ale nějaká svině ji má v kapse pro případy, jako je tento. Kdybych byl Lorenzo Lamas, naláduju brokovnici, nasednu na svýho Harleye a ve svitu zapadajícího slunce vyrazím do Liberce najít toho týpka a nakopu mu prdel. Určitě bych ho našel rychle - vzhledem ke skutečnosti, že revizor nedokázal poznat, že podoba přistižené osoby neodpovídá fotografii na občance, musí to být někdo, kdo je mi docela podobný (nebo byl revizor jednoduše idiot). Protože ale nejsem Lorenzo, můžu jen sedět doma a čekat na další podobné dopisy.

Khoiba, U-klub Olomouc

Událostí číslo jedna tohoto týdne (kromě již zmíněného kaštanového incidentu) pro mě byl koncert jedné z mých nejoblíbenějších českých kapel, Khoiby. Samotnému koncertu předcházela důmyslná krádež plakátu na naší katedře, při které jsem prokázal své silně vyvinuté diverzní schopnosti kompletním zničením celé nástěnky, čímž jsem na svoji akci upozornil všechny přítomné osoby a opět se dokonale ztrapnil, když jsem se nemotorně snažil vše vrátit do původního stavu.
Z obavy, že na mě snad nevyjdou lístky, jsem do klubu dorazil o půl osmé, abych zjistil, že mým příchodem se publikum zdvojnásobilo. Vůbec dost slabá návštěvnost mě docela překvapila, možná to bylo čtvrtkem, možná tím, že v AMC ten den hráli MIDI LIDI, ale stejně si myslím, že taková kapela by si zasloužila mnohem víc lidí. U vstupu taky proběhl menší incident, protože týpek, který prodával lístky, uměl počítat snad ještě hůř než já (a to už je co říct), vrátil mi o kilo míň a pět minut jsme se potom nebyli schopni dopočítat, kolik je 500 minus 160. Vyhrál jsem..
Předkapelou bylo pro mě neznámé olomoucké triphopové duo (skládající se ze šesti členů:) Narcotic Fields, které mě však svým výkonem moc nepřesvědčilo. Nemastný neslaný zvuk, nic moc bubeník a hodně špatný zpěvák - to vše zachraňovala jen velmi nadprůměrná hlavní zpěvačka (a především její saténová blůzka, na které mohl kamarád Filip oči nechat:) a některé poměrně vydařené momenty.
Naopak samotná Khoiba mě neuvěřitelně nadchla a překonala asi všechny koncerty, které jsem letos viděl. Moje obavy, že bude kapela hrát hlavně ze svého dosud nevydaného alba Mellowdrama, se částečně splnily, ale to nakonec vůbec nevadilo a o to víc mě potěšilo, když zahráli moje oblíbené skladby, jako Make No Silence nebo That Reason (které navíc představili v novém, více elektrickém podání). Těžko bych hledal nějaká negativa - kapele to prostě šlapalo - výborný bubeník i basák, Filip Míšek, který stíhal míchat elektronické podklady, klávesy a občas se slušně opřít do kytary, ale hlavně - EMA!!! Přiznávám, že pro tuhle slečnu mám velkou slabost, ale její projev prostě neměl chybu a Ema JE nejlepší zpěvačka, kterou tady máme.. a taky má nejpěknější červené kozačky:) Většinu koncertu jsem tedy jen stál s otevřenou hubou a nemohl z ní odlepit oči. Jediným problémem byl trochu horší zvuk, na což už jsem si v Účku docela zvykl a hlavně od tohodle komunistickýho kulturáku se nic jiného ani čekat nedá. Nezbývá mi než se těšit na nové album, protože po tomhle koncertu jsou má očekávání ještě vyšší, a taky závidět Brňákům, kterým se Khoiba představí ve čtvrtek.

A Week in the City

A že to byl náročný týden... Předně několik rad:
1. Máte-li natržené kalhoty, nelezte přes ploty (dokonce se to i rýmuje). Pravděbodobnost, že zbytek večera budete považováni za ožralého idiota, protože sedíte v hospodě s kalhotama roztrženýma od kolena po prdel, je více než vysoká... Přízemní mrazíky při nočním návratu navíc pravděpodobně způsobily drastický úbytek mých drahých spermií...
2. Jedlé kaštany by se asi neměly pražit ve slupce. Ze své paměti už nikdy nevymažu moment, kdy v kuchyni na sporáku explodují kaštany, já zmateně vybíhám z pokoje, jeden spolubydlící se krčí pod stolem a další dva se plazí po čtyřech ven z místnosti. Scéna jako vystřížená z válečnýho filmu a já pochopil, jak se asi cítili nebozí obyvatelé Drážďan v pětačtyřicátým.

Jinak celý týden jsme si na privátě užívali v ryze zlatomládežnickém duchu, za který by se nemusel stydět ani George W. Bush ve svých nejlepších letech na koksu. Jeden večer jsme strávili s láhví Tullamore Dew (ano, typické studentské pití), druhý večer si chlapci pochutnali na chobotničkách (viz foto). Jestli to takhle půjde dál, do měsíce si budu ráno po čištění zubů kloktat kvalitním Dom Pérignon ročník 74. (a nebo taky ne)

Listening

Jestli něčemu opravdu rozumím, tak je to hudba (ještě toho teda hodně vím o vlivu tučňáků patagonských na snižující se kolonie tresek v Bellingshausenově moři, ale o tom jindy), takže než to tady odpískám, rozhodl jsem se, že napíšu aspoň jeden post o tom, co zrovna poslouchám:

Samozřejmě že kulturní událostí číslo jedna (hned po vydání bestovky Martina Maxy) je nové album Radiohead - In Rainbows. Radiohead se rozhodli pro zcela revoluční krok a posluchačům dali na výběr, za kolik jsou ochotni album stáhnout, což je obdivuhodný experiment, který si zaslouží podpořit (jedna osoba údajně za album zaplatila bratru jeden tisíc USD). Tímto krokem obešli všechna nenažraná vydavatelství a člověk si tak může stáhnout album legálně zcela zdarma (stačí mít trochu drzosti a do kolonky price napsat 0). Asi je zbytečné se o tom víc rozepisovat, protože je toho stejně plný internet, takže bych se spíš zaměřil na moje první dojmy z alba, které je podle mého názoru... úžasné! Těžko popsat, co jsem od Radiohead očekával, protože každé jejich album je úplně jiné, ale nějak takto jsem si výsledek představoval. Ideální kombinace starších alb (jako je moje asi nejoblíbenější The Bends) a nových, více elektronických a experimentálních, ale neméně oblíbených desek. Je těžké teď album hodnotit jako celek, protože jsem ho stihl poslechnout jen asi třikrát, ale už se těším na objevování drobných detailů, které parta z Oxfordshire namíchala. A nezbývá mi než doufat, že se konečně rozhoupají a přijedou se nám ukázat do České republiky (třeba do olomouckého Mitrilu).

Druhým albem, které se v mých weekly top artists charts objeví na předních příčkách, je nová placka naší oblíbené smažky Peta Dohertyho a jeho skupiny Babyshambles - Shotters Nation. Myslím si, že po hudební stránce je album mnohem dále, než prvotina Down in Albion, která pro mě osobně byla docela zklamáním. Na nové desce je výrazně cítit návrat ke kořenům rockové hudby a třeba u skladby Crumb Begging Bahead jsem si nebyl jistý, zda se na ablum nevloudil nějaký song ze sweet sixties. Doporučuju a dávam 28 z celkových 30 kilogramů Kate Mossové.

Posledním objevem, za který vděčím Rohlovi, je finská kapela Magyar Posse. Když jsem jel v sobotu autobusem z Brna z koncertu IAMX, pustil jsem si jejich album Random Avenger do sluchátek a bylo to snad poprvé, kdy pro mě byla trasa Brno-Kroměříž nezapomenutelným zážitkem (pardon, vlastně podruhé, jednou se mě celou cestu snažila sbalit Petra Němcová.. i když to se mi možná jen zdálo). Každopádně Magyar Posse mě naprosto dostali atmosférou, nápady, postupy, magickým vokálem a hned po Sigur Rós je to pro mě nejlepší kapela pro současné podzimní dny. Údajně svou tvorbou navazují na Morriconeho, což nemůžu posoudit, protože od něj znám tak akorát The Man With Harmonica, ale opět nemůžu nic jiného než doporučit.
Tak a teď si jdu konečně pustit toho Maxu..

Here we go (hopefully)

CHECK, CHECK, CHECK.. one, two, one, two.. ok, je to zapojený, přidej mi trochu do odposlechů.. dobrý, můžeme začít.. tak tam pusť intro a jedem..

a o čem tohle všechno vlastně bude? To ještě sám nevím. Asi nejvíc o hudbě, filmu, nebudou chybět ani mé bystré, přesné a samozřejmě ultravtipné postřehy a reflexe současnýho světa a třeba dojde i na náplň mého studijního oboru, tedy na politiku.. i když tu se budu snažit omezit na minimum, takže don't worry..
Hlavní problém bude nejspíš můj omezený přístup na net, ale na druhou stranu aspoň nebudu psát o každé hovadině..
každopádně je docela zvláštní se tady rozepisovat o tématech vzhledem k tomu, že jsem zatím jedinej člověk, kterej o tomhle výtvoru ví a vlastně si ani nejsem jistej, jestli se o blogu budu vůbec nějak šířit.. Že by počínající schizofrenie? Je tedy možné, že další téma bude: Moje první halucinace, První pokus o sebevraždu, Zelené pilulky začínají působit nebo Lobotomie je príma věc. Tož tak..